Ta svině čas letí fakt celkem rychle a zatímco vy tam u nás v Banánstánu přemejšlíte, kde maj ještě superzlevněný akce, bezva výprodeje celkově nasáváte novoroční atmosféru, my tu zatím chcípáme vedrem a taky nasáváme. Už tehdá v přímém přenosu říkal pan ředitel Železný v pořadu Zavolejte mi do ředitelny […]

Ta svině čas letí fakt celkem rychle a zatímco vy tam u nás v Banánstánu přemejšlíte, kde maj ještě superzlevněný akce, bezva výprodeje celkově nasáváte novoroční atmosféru, my tu zatím chcípáme vedrem a taky nasáváme. Už tehdá v přímém přenosu říkal pan ředitel Železný v pořadu Zavolejte mi do ředitelny (toho času celým národem milován jakožto charismatický vůdce seriozní televizní stanice NOVA a obdivování jako sběratel děl malířských), že koncem/počátkem jednoho roku nastává čas evaluace. Přestože bych měl ládovat data do databáze a motivace takto činit je takřka nulová, budu se raději věnovat uplynulým devíti měsícům strávených hlavou dolů. Jelikož původní verze kydů v podobě existence blogu Já & Já měla skoro jepičí život, přesměruji své budoucí aktivity a průjmové traktáty na tento blog, který (jak snažně doufám) se zařadí mezi významné zdroje informací a světonázorů.

Heleďte se… upřímně, fotky v tomhle příspěvku sice poznali trochu fotokrám, ale moc dlouho sem se s nima nebabral. Časem bych rád naházel většinu toho, co mám na disku, někam do public galerie. Prozatím se musí vystačit s tím, co je na facebooku a na flickru (BTW s tím flickrem by to chtělo možna taky trochu zabrat)…

Rekapitulace: Možná se budu trochu opakovat (platí pro pravidelné čtenáře Já & Já), ale budu se to snažit zkrátit na nějakou únosnou mez plus tu a tam přidat nějaký detail, poznámku, drobnost či světonázor…Auckland: Do Kiwistánu dorazili 16. března 2011 v 08:15 ráno. Prošli celní a biologickou kontrolou (prokázali se platným nebiometrickým pasem a předložili batožinu k detailní kontrole přítomnosti ovoce, zeleniny, ohryzků, všemožných semínek a sazenic plus ukázali podrážky všech bot, aby přítomní kontroloři měli jistotu, že nevnášíme na území NZ bláto a zbytky kompostu) a za 45min už postávali před letištěm. První dva měsíce vyplnili úspěšně nicneděláním, poflakováním se okolo a vyřizováním byrokratických nezbytností a sháněním práce. Po dvou mísících se Fridex vydal do ruiniště Christchurch a Santus (to jako já) zůstal v Aucklandu. Tam našel práci pro bezpečností agenturu jako hlídač hudebního obchodu, vykopávač opilců z hotelu a mrzky placenou pozici kancelářské síly pro všechno. Původně neutrální až lehce kladný názor na arabsko/indické vedení společnosti po měsíci a půl změnil na silně negativní a dalo by se říci až nehumálně opovrhující. Arabská spolehlivost je totiž rovna obsahu masa v párcích z Tesca a platební morálka je ještě zábavnější, ale to až někdy jindy :) No, takže v Auklandu jsem pobyl nějaké 3 měsíce. Něco naškudlil na zakoupení osobního automobilu značky Mazda, typu MPV Efini, roku výroby 1994 a vydal se směrem na východ.Tauranga: Do Taurangy jsem přijel s příslibem práce na kiwišti. Následující den proběhlo rychlé seznámení s mým budoucím indickým vykořisťovatelem a tvůrcem nadhodnoty. Byl jsem zařazen do pracovní skupiny „pruning“ na nedaleké kulakově farmě a tam prunil tři týdny. Novozélandský kulak, navyklý laxní pracovní morálce lokálů nečekal tak vysoké tempo evropských námezdních pracujících a po třech týdnech nebylo co prunit.

Prunící Santus

Pruning: metoda průřezu kiwi a jiných dřevin při které se odstraňují zdechlé nebo skoro zdechlé větvě. Zanechávají se pouze zdravé a silné, případně větvě hlavní. Je to celkem voser, jelikož má člověk celý den ruce k nebi a čučí do slunce. Některé větve jsou navíc pěkně tlusté, aby to nebyla zas tak lehká věc… Po redukci větvoví na požadovaný počet probíhá následná fixace na již napnuté dráty pomocí umělohmotných klipů. Zní to sice pěkně, ale člověk z  toho má tak maximálně otlačený palce. Celkem vzato: pruning je strašná sračka, ale někoho to i baví a když se k tomu přidá i vlastní pracovní systém, tak se peníze daj vydělat. Já ten případ teda nebyl :)

Následně po pruningu jsem vyfasoval jednoho Francouze a začal pracovat na kiwi grafting(u). Práce oproti prunění byla jednak zábavnější, lépe placená a s ještě větším idiotem na postu supervizora než tomu bylo u kulaka.

Grafting: české slovo odpovídající významu je roubování. Jelikož kiwáci musejí mít vždy něco extra tak pro tento rok si připravili srandu jménem PSA. Jedná se o jakýsi mor/nákazu postihující kiwi stromky. Kiwi s PSA popraská kůra, začne krvácet a hovno sype kiwi. Čase zdechne a shnije takže není jak kiwi tak ani stromek. Našim úkolem bylo z nejen postižených, ale i zdravých stromků nadělat pařezy, do pařezů udělat buď pilou dva zářezy po stranách a nebo více konvenční metodou (kladivo + mačeta) rozpůlit pařez vejpůl a vrazit do něj dva nové rouby. Rozmlácený/rozřezaný pařez se pak oblepil izolepou (aby to vypadalo, že to drží pohromadě) a přetřel voskem (to aby na to nebylo vůbec vidět a aby do toho nelezla voda a ono to nehnilo dřív než to hnít má). Kolektivně jsme se ale shodli na tom, že primárním úkolem graftingu bude spíše urychlení již tak nezvratného konce kiwišť díky PSA a z jinak relativně dobře prosperujícího sadu udělat během pár dnů solidní mýtinu. Všeho všudy grafting byl rozhodně lepší než pruning, když si odmyslím toho brazilského imbecila Pabla na pozici supervizora, práce to byla po všech směrech (a za ty prachy) v pohodě.

Sad po nájezdu
Pařez po metodě pilou

Grafting byl sice fajn, ale občas se muselo jezdit až 50km mimo Taurangu. Najezdit tak kolem kila km za den leze jak na mozek, tak i do peněz. Po ukončení graftovací sezóny, která trvá cca jeden měsíc nám byla stejnou společností nabídnuta další práce a to polling. Společně s Francouzem jsme jim na tu nabídku kývli, ale to jsme ještě nevěděli do jakejch sraček to lezeme.

Výsledek klackování

Polling: pokud byl pruning na hovno tak polling (klackování) jsou dva až tři pruningy… Principem téhle aktivity je výstavba dřevěných trámů na vrch ocelových konstrukcí přičemž na konci toho trámu je hřebík, za který se zaháknou provázky (8 po každé straně a to samé na protější straně, tj 32 provázků celkem). Účel tohodle lopocení je ten, že až začne kiwi (pokud vůbec po našem graftingu kdy vyroste) kvést a plodit ovoce, tak (by) se veškeré listy měly plazit po těch provázkách nahoru a nechat ovoce dole, což zejména ocení skupina sběračů v letní/podzimní sezóně. No pokud máte na výběr, tak tohle nikdy nedělejte a jděte na pruning…

Po prvním týdnu pollingu jsem nahlásil ukončení pracovního poměru s mých zaměstnavatelem a podle pracovní dohody ještě odtrpěl poslední dva týdny. Poděkoval jsem za nezapomenutelnou zkušenost, posbíral si vercajk a přesunul se na dva týdny do nedalekého města Mount Maunganui.

Mount Maunganui: Velkej barák, velká terasa, výhled na kopec, kousek pláže a obchoďák, místo na parkování a neomezený ynternety, co víc si přát? V soukromém cestovním plánu je poznámka „Maunganiu ještě jednou na týdenní zevling„. Absolutně ideální místo na nicnedělání, jen tak chodit kolem, občas hrcnout na pláž, mrknout se na kopec, kilometry pláží, veřejné BBQ místa a geocachingové krabice…

Koch z vršku Mt Maunganiu

Významnější aktivitou za onen dvoutýdenní pobyt byla návštěva místa Matamata, místa to jinak docela neznámého, nudného, nevábného a líného až do té doby, kdy se do té doby nepříliš známý pan Sir Peter Robert Jackson rozhodl udělat barevnou hýbající se kopii knihy Pán prstenu. Léta páně 2001 pamatují místní obyvatelé jakožto den, kdy se statut obce změnil z původního redneck town/shithole  na vábnější worldwide LOTR metropolis.Za pouhých $66 obdržíte jednu vstupenku do místa zvaného Hobbiton. Celá navoňená estráda začíná podpisem pamfletu, že se zavazujete k nepublikování videomateriálu z onoho místa na yternetech, zejména pak na sociálních sítích (perem se podepisujete; krví se lokálové podepisovali na úřední lejstra před rokem 2001).

Vysmátej před buzermailem

Naloží vás do autobusu a vyvezou za město (oči máte nezakryté), kde máte dvě hodiny na to, abyste si prošli po vymezených stezkách místo, kde se natáčela trilogie Pána prstenu. Jako jo, neni to zlý se tam podívat, ale zas tak moc muziky za ty prachy nedsotanete, pokud připočítám k dobru, že za vás spálí trochu nafty v buse a nechaj vám obtěžkat ovci tak pak se jedná o draží vejlet, ale ve finále proč ne… Srandovnější byla však dohra. Voni ty kurvy asi maj hovno co na práci a prolejzaj net, jestli nějakej nebožák, co se jim upsal na ten pamflet opravdu nepublikovat dílo to zakázané na místech nepřípustných. Po třech dnech jsem obdržel bububu mail, že jako na Flickru našli nějakou foto a že jako to foto je z Hobbitonu a prej který části toho pamfletu o tom že nebudu rozširovat materiál pořízený ze svatého místa jsem nerozuměl. Ti štastnější majitelé oné sítě mající Santusa v kontaktech se mohou kochnout pykčrem :) Publikovat to budem asi až později ať se na mě v dnes již světoznámé metropoli nehněvají… V blízkém okolí se nacházejí 153m vysoké vodopády Wairere Falls a to je IMHO mnohem víc wow než celej Hobbiton a hlavně, je to zadarmo!!!

Nemaje co na práci a plni dojmů z Hobbitonu, nedalekých vodopádů a zaslaného emailu, vydali se páni kluci v doprovodu dvou dam ze San Francisca za pár dní směrem termální úžasňákov (Thermal Wonderland). Místo známé přítomností smradlavých ďour v zemi, brčalových jezírek, prdícího bláta a gejzírem, co se spouští kostkou mýdla. Oprávnění ke vstupu se dá pořídit za pár dolarů a dopředu hlásím, že je to za tu cenu OK podívaná.

Mýdlem spustitelný gejzír

Mejdlem spustitelný gejzír začíná prskat kolem 10:50 dopoledne, přičemž přednáška o pět minut dříve (ve stručnosti to funguje tak, že osoba oprávněná vhozem mýdla chvíli povídá o tom, co si můžete přečíst na webu, případně v papírové propagandě, která je volně k dostání všude kolem, poté vhodí ono mýdlo do pajšlu toho gejzíru, chvíli se čeká, pak to cáká všude kolem, smrdí to, pak to zdechne a jde se dál. Gejzír má přesně 24hod na to, aby se udělal někde v hloubce jakýsi škraloup, který jej dostatečně ucpe a umožní druhý den ráno celou show zopakovat). Výšku toho cáku odhaduji na zhruba 8m. Celý areál Wai-o-Tapu je však celkem pěkně vybarvený. Zeleno-žlutě zbarvená voda v jezírkách, všude to tak pobublává, hromada páry a smradu. Nebýt té smutné skutečnosti, že mi v půlce exkurze zdechnul objektiv a já tak přišel o možnost dělat fotky, jednalo by se o perfektní výlet. Pohotově jsem však využil foťáku jedné z holčin a vyhnul se tak shánění papíru a pastelek. Celá prohlídka je tak na dvě hoďky, když se couráte a často se kocháte. Za ty prachy to stojí a při dobrém počasí (a funkčním vybavení) se dají udělat pěkný fotky. Exkurzi jsme ukončili zavčas, neb cestou domů začalo chcát a nebyl tak ani čas na průzkum nedalekého města Rotorua (rychlá návštěva a prolezení centra během hodinky a půl). 

Wai-o-Tapu – barevný, teplý a zasmrádlý úžasňákov

Netrvalo ani týden a já se rozhodl pokračovat dál v cestě; přece jenom jsem v Bay of Plenty pobyl cca tři měsíce. Za cílovou destinaci přesunu bylo zvoleno město Gisborne, nacházející se na východním pobřežím. Trasa byla stanovena následovně: po doplnění motorových tekutin (voda, olej, benzín) odjez v odpoledních hodinách do cca 150km vzdáleného města Opotiki, tam přespat a následně přes East Cape do Gisbornu. Plán odjezdu sem dodržel a v té době ještě pln optimismu jsem se směle vydal (já blbec) na cestu.

Opotiki: V podvečerní hodině jsem dorazil do tohoto malého a ospalého města. Předem jsem avizoval příjezd mé maličkosti spolu s motorovou velikostí do tamního backpackeru. Majitel ubytovacího zařízení byl ve smluvený čas přítomen a po odevzdání nocležného mi byla přiděleno místo k přespání. Na dotaz o národnosti a plánu cesty jsem odpověděl bez průtahů, odměnou mi byla informace o nedávném pobytu několika čehůnů  na témže místě. Utrousil jsem však poznámku, že Čechy tu člověk sice potká, ale oproti Němcům to je úplně něco jiného a přidal komentář z trpaslíka o blbcích a německých turistech (na blbce a německé turisty narazíte všude). Pán nahodil podivně vypadající škleb a po představení Santuse zbytku backpacrovského osazenstva (1x Chilan, 1x Francouz a 1x Němka), přičemž s tou slečnou hovořili plynně německy, jsem konečně pochopil význam toho šklebu. Tákže, než něco ze vypustíte o Němcích, je dobré informovat se o tom, komu to vůbec říkáte, protože jsou opravdu všude :) K večeru dorazila ještě trojice Argentinek se kterými jsem se vydal do jediné otevřené hospody koukat na MS v rugby (Argentina vs. Nový Zéland) – v té knajpě měli free WiFi!!!. Ráno se sbalil, naházel věci do vozítka a dojel doplnit benzín, neb cestou (<300km) není žádná možnost doplnit hmotu na pohon. Po příjezdu na čerpací stanici se mne ujal tamní náčepní (taková ta figura, jejíž pracovní náplní je vzít tankovací pistoli a strčit ji do patřičného tvoru, nastavit požadovaný objem, uvést pistoli v provoz a začít mudrcovat) xychtem vypadající na cca 30 let. Po prohození pár slov o tom, kdo jsem, proč tu vůbec jsem a kam že to jedu nastala chvíle mých otázek. Na dotaz, zda plná nádrž (65l) a kanystr (5l) bude stačit na cestu kolem East Cape směrem Gisborne, jsem dostal negativní odpověď. Celkem překvapen jsem náčepního upozornil, že to je sice kráva a cesta zatáčkovitá a kopcovitá, ale spotřebu 20l/100km to opravdu nemá. Byl jsem informován to tom, že on tam sice nebyl, ale jako že fakt to nedám, protože on na pumpě tlačí benál už pátým rokem a něco o tom ví. Poděkoval jsem tomu Top Senior Nozzle Operator Specialist(ovi), požádal ho ať mi natlačí ještě něco do trubek, zaplatil a vydal se na cestu, kterou jsem nemohl dát. Opotiki jsem si v mapě označil černým puntíkem a do osobního poznámkovací poznámkovače udělal poznámku: Opotiki – try to avoid.

East Cape Trip:

Kdybych to byl býval věděl, tak sem tam nejezdil. Víc jak 300km téměř totálně ničeho :) To téměř nic bylo narušeno snad jen zastávkou na pobřeží, kousek od nedalekého kostely, který mě teda až tak moc nezajímal, ale byla u něj krabice a já měl plnej močák. Jinak v předchozím článku o kiwi geocachingu jsem právě tuhle krabici subjektivně hodnotil jako doposud nejlépe vypadající :)

Kostel bránící výhledu na geocache

Za kostelem zahnout doleva a  pak asi 70km furt rovně až narazíte na takovou dost blbou křižovatku. Tam se dejte směrem do města a až budete na návsi, držte se rovně až k veřejným hajzlíkům a na křižovatce doprava. Připravte se na 17km štěrkové cesty, ovce, kobyly a krávy kolem, rychlost tak 30km/h, občas nějaký ten kobylinec, kravinec a ovčinec, a až se dostanete na konec, tak jste kousek od nejvýchodnější místa na Nové Zélandu. Nejen díky příšerné cestě, ale i díky občasným exkrementům se jedná o dost zadělaný místo (nechtěl jsem používat tu horší variantu, protože psát zasraný místo se moc nehodí). Ve skutečnosti tam byly hajzly na konci cesty, a v dost zachovalým stavu, relativně čistý a vonícím stromečkem v rohu. Takže kdybyste sem měli náhodou cestu, tak ve městě u hajzlíku začínáte a na konci cesty u hajzlíku končíte – upřímně: ona to je fakt cesta na posrání! Konec fekální vložky a hurá na kopec. Od toaletního parkoviště vede něco kolem 773 schodů na vrchol kopce, kde se nachází maják a nějaké ty vzdělávací tabule o tom, že stojíte na nejvýchodnějším místě na světě, kdo kdy se sem dostal, kdo kdy postavil maják atp. No mezi námi, ono to teda nejvýchodnější místo na světě není, alespoň po letmém pohledu do atlasu případně 3min googlování, ale nejvýchodnější místo NZ to je a basta!

Východní pól je dobyt!

Cestou zpět k autu sebral krabici (geocaching), vytrpěl tu šutrovou cestu od hajzlíku k hajzlíku, na křižovatce to vzal doleva a upaloval směrem na Gisborne.

Gisborne: Zastávka v této východní metropoli byla pouze týdenní. Neměl jsem ani moc v plánu se tam zdržovat, neb se jedná o odlehlé místo na východě kde nic moc poblíž není; pokud nejste nadšený surfař ideálně s vlastním surfem a vhodnými podmínkami pro sjíždění vln. Ubytoval jsem se v zatím nejlepším hostelu co do poměru cena/výkon (85$ na týden s netem) a také nejlépe znějícím: Flying Nun Backpacker :) V tamním parku jsem při jakési zemědělské výstavě potkal kolotočářskou firmu, která mně nabídla práci ve městě Hastings. Jelikož jsem nebyl vázán jiným pracovním poměrem a cestu na jih jsem stejně měl, přijal jsem jejich výzvu a začal fokusovat na získání kolotočářských skillů. Koncem týdne si zbalil věci, dolil tekutiny a pokračoval do centra samotného Hawke’s Bay. Dva dny před odjezdem jsem poprvé využil služeb serveru Couch Surfing a zkontaktoval se s člověkem, který nabízel krátkodobé ubytování pro cestovatele. Pozitivní odpověď přišla v řádu hodin a já měl tak jistotu alespoň krátkodobé ubikace poblíž lokality, kde se mají vyskytovat kolotočáři.

Hastings/Napier: Kdybych to byl býval věděl, tak bych sem jel dřív :) Někdo na Hastings nadává, ale já si nemůžu stěžovat. Je to sice trochu řiť, ale oproti Gisborne je tu víc věcí a i okolní relativně velká města jsou v dojezdové vzdálenosti. Ubytování prostřednictvím Couch Surfingové websajty proběhlo úspěšně, obdržel jsem jednu postel v hangáru na letišti mezi Hastings a Bridge Pa. Majitel, profesí botanik a sběratel/opravovatel letadel je příjemný chlapík, celkem dost zcestovalý s hromadou historek, pracující s OS Linux, mající psíka a majitel společnosti, která provádí výzkum a měření nativních novozélandských lesů a křáků. První seznamovací den jsme strávili v nedalekém leteckém klubu u piva. Z rozhovoru vzešel úkol pro Santuse, zprovoznit a nastavit všechny scannery a tiskárny co jsou v jeho příbytku tak, aby byly sto pracovat jako síťové jednotky a zvládat oboustranný scan/tisk jak z Windows, tak i z OS Linux. Úkol vyřešen za dva dny, přičemž se podařilo udělat ještě pár features navíc. Maje za sebou první úkol, rozhovořil se (opět v hospodě, pardon – v klubu!) Santus o možnostech digitalizace tištěných materiálů aka OCR a to mu vyneslo další úkol v podobě personalizace OCR vehyklu včetně výroby znakové sady podle stylu písma několika lidí (vesměs zaměstnanců, vyplňujících lejstra). To zabralo cca týden (5 fontů plus přesvědčování několik SW, že tento znak znamená „C“ a ne „6“, tento znak je „O“ a ne „D“ atp.).

Kolotočářská vsuvka: těsně před víkendem měli lokálové jakýsi státní svátek práce a oslavili to nepracováním. Mě se ozvali kolotočáři, zda s nabídkou spolupráce stále počítám a kdy bych mohl nastoupit. Cca půl hoďky po telefonátu jsem to už parkoval na louce před takovým skoro lunaparkem (něco mezi těma našima cirkusama a cigánskejma maringotkama s labutěma). První dej jsem byl přidělen k Top Senior Scream Machine Operator jako jeho asistent. Měřil sem fagany a dohadoval se s jejich family, že jsou na tuhle megasrandu moc malý, páč předepsaná vejška je 1,42m a taktéž jsem celej ten vehikl brzdil :) Zřejmě díky vysokému pracovnímu nasazení, přeplnění plánu o 20% jsem byl následující den pověřen dozorem nad skákacím hradem! Nemel jsem nad sebou předáka tj. byl jsem sám svým vlastním pánem, dostal jsem židličku, posadil se k plotu a čučel jak tam ti haranti po sobě skáčou a ujišťoval rodiče, že za tu dobu co tu pracuju se žádná nehoda nestala. Takhle jsem tam oddělal tři dny, oni odjeli zas do jiného města a já začal opětovně fokusovat na OCR, digitalizaci dat, nabývání elektronických knih a návštěvu klubu.

Na začátku měřící sezóny (léto) jsem byl přizván k firemní expedici do národního parku Pureora. Cílem mělo být získání povědomí o prováděné práci v lese, peskování podřízených za dodržování psaného stylu (páč pak to OCR nemá význam) a práce s detektorem kovu při hledání plechových značek pro měření stomů a křáků (pracovní označení neslo název: metalista). Škoda jen, že jsem všechny ty značky našel relativně rychle a pak nebylo co dělat. Poznatky ze středoškolské biologie mám takové, že s jistotou určím, zda se jedná o strom, keř či kytku, ale pokud to nemá přední dotykový panel, nějaký USB vstup, případně vzdálenou správu alespoň přes terminál, tak sem v loji tj. po ukončení mé hledačské půlhodinky jsem měl hovno co dělat. No, alespoň jsem dočetl pár knížek :) Za zmínku stojí především dílo METRO2033 od Dmitry Glukhovsky, které jsem měl rozečtené už v Aucklandu, což mě navnadilo k budoucímu ozkoušení stejnojmenné gamesy. Dalším dílem, vhodným taktéž k doporučení všem zainteresovaným, je Cyber War: The Next Threat to National Security and What to Do About It od autorů Richard A. Clarke a Robert Knake. Tolik literární vstup. Po návratu z Pureory, kde jinde než v klubu, jsem byl tázán, zda bych byl schopen v co nejbližší době naládovat všechny updatovaná data z lesa do patřičného software a takto digitalizovaná data následně odeslat zadavatelům měření. Souhlasil jsem, a tímto tak Santus získal práci až do května s možností zažádat o nová pracovní víza (v současné době stále o nich uvažujeme). Musím přiznat, že to bylo sakra štěstí (dobrá skupina lidí, férovej a štědrej šéf, cajk bydlení, slušná práce)! Jelikož jsem vázán na papírovou formu, kterou oni přivezou z lesa, setrvávám většinou na letišti s výjimkou společných měřících cest, kdy vyplněné formuláře digitalizuji přímo (ještě teplé) na místě, pokud je v blízkosti zásuvka. Posledním výletem byla cesta na jižní ostrov, při které se moji chlebodárci vydávali měřit nový druh lesů, resp. křáků – klasická podoba = políčko [plot] 20x20m většinou hluboko v lese; nová podoba = plot 20x20m hluboko v roští, nemaj tam les… měřej křáky, houští a takový podivný kleče. Nabrali mě do auta, odvezli do Wellingtonu, převezli trajektem a vysadili v prdeli názvem Blenheim. Nebylo mi doporučeno s nimi v tu dobu zůstat, neb se k nim během tří dnů přidali něco jako kontroloři z ministerstva životního prostředí a sledovali jakou metodou měří ty křáky, jejichž měření zadalo ministerstvo. V Blenheimu se mě ujal kolega Michal ze školy, který tou dobou rouboval na vinicích. V Blenheimu jsem měl dostatek času na svoji digitalizaci a čekal než kolega ukončí pracovní poměr, doroubuje do doroubovat měl, abychom se následně vydali na průzkum jižního ostrova.

Garážové apartmá, vhodné pro práci i k odpočinku | Blenheim

Z Blenheimu se dostali za čtyři dny a za další cíl cesty bylo zvoleno ruiniště Christchuch, místo to Fridexova výskytu. Cestou jsem měl v plánu sejí se s náčelníkem a celou měřící skupinou, ale jelikož je signál v lese žalostný či nulový, nebyl jsem schopen je zastihnout a informovat o mám ušlechtilém plánu. Po tom, co jsme na ně bezúspěšně čekali cca hodinku ve městě Kaikoura, kryti před vydatným deštěm v tamní kavárně, pokračovali páni kluci směrem Christchurch. Určitě existuje patřičný Murphyho zákon, který vysvětluje zákonitost mezi snahou někoho kontaktovat, čekací dobou na danou osobu a zpětným kontaktem ze strany dané osoby po opuštění čekacího místa. Náčelník se ozval cca po 50km cesty směrem jih a informoval mně o konání brainstormingu v budově ministerstva životního prostředí ve Wellingtonu, ke kterému přidal žádost o zúčastnění se. Trochu to sice nabořilo plány, ale žádost jsem akceptoval :) Takže po osmi měsících se Santus dostal přes hotely, farmy a kolotočáře až na ministerstvo :) Do fridexova revíru dorazili v podvečer, ubytovali se a příjezd oslavili výtečným ročníkem Corbans Sauvignon Blanc 2010 z Countownu  v akci za 7$. V Christchurch pobyli tři noci a pak se vydali pomalu zpět na sever.

Abychom se netrmáceli stejnou cestou kolem východního pobřeží, které je v relativně často okupováno smradlavými hnědými pytli rodu Phocarctos hookeri aka lachtan, takticky jsme zvolili západní pobřeží pro přesun. Z Christchur jsme vyjeli společně s Fridexem a jeho kiwi-spolubydlící Lisou směrem Arthur Pass.

Výletní kvarteto

Už na první pohled je jižní ostrov více kopcovitý, méně osazen ploty kolem silnic, lehce chladnější a takovej celkově původně-divočejší. Severní ostrov je samej plot, pak kráva, kůň, trocha těch ovcí, zase plot, kopec, plot, plot, město, plot a nakonec plot. Cestou na Arthur Pass není samozřejmě žádná benzínka a proto, pokud budete někdo někdy plánovat podobnou cestu, vemte si dost hmoty na pohon s sebou. Jediný pumpa po cestě otevírá v 10 dopoledne a zavírá v 5 odpoledne. Pokud přijedete mimo ordinační hodiny a chcete natlačit něco do trubek tak otevírací poplatek stanice stojí 30$ + cena za benál :) Mezi námi, je to tam po naturální stránce hezký, ale jinak je to strašná díra :)

Typická NZ cesta s plotem
Castle Hill cestou na Arthur Pass

Arthur Pass byl posledním místem cestujícího kvarteta. Od tohoto bodu postupovala naše skupina „Á“  (Santus + kolega Michal) dál na západ, kdežto skupina „Bé“ (Fridex + Lisa) se vrátili do Christchurch. Po západu slunce jsme se dostali k západnímu pobřeží a hledali místo k přespání. Našli jsme jej na konci polní cesty mezi ploty severně od města Greymouth. Pro Santuse to byla první noc, kdy si potykal důvěrněji se SendFly :) Druhý den ráno jsme po ranní debatě s jedním lokálem co se na nás přijel podívat, vymlouvaje se, že na pláži hledá jantar, odjeli dál na severovýchod. Cestou navštívili Pancake Rocks poblíž města Punakaiki, udělali pár zastávek na plážích nedaleko silnice, projeli městem Westport a mazali zpět na Blenheim, kde přenocovali v nedalekém kempu, jelikož měli lupen na trajekt, který je převezl zpět na severní ostrov.

Nocování s mouchama
Palačinkové šutráky

Druhého dne ráno, přesně podle plánu postávali před 8hod ranní před terminálem trajektu a po třech a půl hodinách se dostali do hlavního města Wellington, jinak též cílové stanice lodního přemisťovadla. Odpolední čas investovali do průzkumu centra města, vysedáváním v knihovně hledaje vhodné backpackery k noclehu a přípravou na brainstormingovou akci, která se konala následující den v budově ministerstva životního prostředí. Ráno se dostavili na stanové místo ve stanovený čas, díky předchozím kontaktu styčné osoby obdrželi parkovací místo uvnitř objektu na místě pro invalidi, hned vedle zbytečně velké Audiny a přeleštěného Mercedesu (jo, ten VAN sme tam parkovali) :) Michal se odebral do knihovny a Santus byl zavřen 7hod v klimatizované místnosti s teplotou nastavenou snad na 18°C. Výsledkem sezení byla dohoda, respektive připomínky ke stávající verzi SW pro vzdálený přístup k databázím a importu dat (to co jim digitaluzuju, OCRkuju, data enty-uju atp.). Kolem páté odpoledne vyrazili z Wellingtonu směr domů na letiště.

Inspekce centrální oblasti severního ostrova: Jelikož bylo těsně před vánoci a smrk, jedli nebo alespoň kleč se mi nikde sehnat nepodařilo, usoudili jsme společně s Michalem, že místo toho, abychom marně naháněli kapry a na poslední chvíli sháněli vánoční dárky, pojedeme raději na další výlet. Cílová destinace byla stanovena na Tongariro National Park. Jedná se o turisticky významnou oblast severního ostrova, nejen kvůli tomu, že tam jsou kopce, na kterých nejsou přítomny žádné ploty, ale i kvůli tomu, že úplně nýmlich ten stejnej frajer, kterej pomohl řepákovu Matamata (viz výše; vidíte jak je důležité, číst to postupně!) se profláknout ve světe, přijel se štábem i sem a v dobrém rozmaru se rozhlédl do kraje a pravil, že zde zbuduje Mordor. Chvíli jsme se váleli na letišti a symbolicky 24. prosince v poledne vyjeli ku Tongariro Nacionálnímu Parku. Na místo dorazili ještě před setměním, podle prvotního plánu (vydrápat se na všechny kopce co tam jsou i na ten nejvyšší, který má lehce pod 3k km na vejšku) si zapakovali věci na 4 dny a vyrazili. První noc (podle našich zvyků – štědrovečerní) jsme strávili v tábořišti, které jsme zbudovali v zatáčce na stezce. Já si dal ten svůj litr vína co jsem táhl v PETce místo kapra a usnul spokojenej. Druhý den pokračovali ve výšlapu nahoru, cestou  minuli několik turistů, kteří šli všichni opačným směrem než my :) Kolem poledne se dostali na téměř vrchol a po krátké obědové pauze pokračovali směrem nejvíc Mordor. Lidí začalo taktéž přibývat a na to, že měli jejich vánoce (25. prosince ráno), jich tam bylo relativně dost; ani nechci moc vědět jak to vypadá ve dnech volna v sezóně. Počasí se změnilo kolem 2hod odpolední, a z původního plánu šplhat se po kopcích nakonec sešlo. Kromě toho, že nejen vrchol jak Mt. Doom, ale i zbylých vrcholů byly zahaleny v mracích, Santus nechal onen prsten v druhých kalhotách, takže dvojnásobná smůla. Bylo to celkem legrační jak kolem vás procházejí lidi s báglem, kabelkou, igelitkou a nebo ledvinkou, zdraví vás, smějí se, nespocení, veselí…. zatímco vy s 13kg báglem na zádech a výbavou na čtyři dny procházíte trasu vyhodnocenou jako jeden z nejlepších jednodenních tracků na Zélandu; podle některých zdrojů i na světě. No, nechci přeceňovat úžasnost a grandióznost téhle srandy, ale jo – bylo to fajn, Emerald Lakes, Červenej kráter, Mordor, geocache a celkově kopce jsou fajn, ale že bych to byl zas až takovej orgasmickej vodvar jak se píše v těch pamfletech a propagandistickej materiálech? Osobně hodnotím ten track jako pěkný, ale ne v takových superlativech jak se o něm píše (a to jsme měli počasí OK; záměrně se nerozepisuju o tom, co tam všechno je… můžete si to nají v těch linkách – když už jsem je sem ládoval ;] ) a nutno podotknout, je to sice asi smůla, ale člověk to už prostě někde viděl a nebo alespoň něco podobnýho (trpělivě sečkávám na obsah spodní části jižního ostrova) :) Pár hodin z kopce dolů, cestou potkat jeden český pár, který byl ochoten nás přiblížit k autu (končíte na jiném místě než začínáte), za což samozřejmě děkujeme, stopnout si další spoj na bližší přiblížení k vozidlu a sme doma – výlet zakončen :) Sice jsme to my borci šli opačně a se zbytečnou náloží, ale alespoň můžeme říct, že jsme vánoce 2011 trávili v Mordoru ;)

Mordor | aka Land of Shadow, Black Land, Nameless Land případně Polsko
Jelikož jsme museli původní plán lehce poupravit z důvodu existence ledovce na nejvyšším vrcholu Tongariro Parku (bez vybavení horko těžko), zvolili jsme alternativu – Raglan; místo známé především serfařům. Cestou tam si na mě vzpomněl náčelník a vyslal nás na relokační misi. Cílem našeho úkolu bylo přemístit vozidlo značky Suzuki, typ Samurai z bodu A do bodu B, přičemž bod A tvoří město Hamilton a bod B ten trávniček před hangárem. V Raglanu jsme se cahtli asi hodinku a směřovali směr bod A. Vozítko bylo připraveno, krátké poplkání s členem pracovního týmu, který se tou dobou v daném místě nacházel (hlídala auto) a pomalu jsme pokračovali směr bod B. Jednu noc strávili na trase ve městě Rotorua v termálním kempu, aby prohřáli klouby. Ráno nabrali hmotu na pohon a jeli směr hangár (detaily cesty zde). Nedlouho po našem návratu proběhlo šťastné shledání s náčelníkem a zbytkem měřícího týmu, Michal se odebral směrem Auckland a prozatím se má situace tak, že já pracuju na své digitalizaci, snažím se auto procpat technickou kontrolou a připravuju se na odfajfkování úkolu na mém TO-DO listu: Maunganiu ještě jednou na týdenní zevling. Podle předběžných odhadů to nebude týden, ale spíš měsíc a ne zevling, ale pracovní návštěva. Sbalím si notes, papíry, scanner a  pojedu pracovně relaxovat :)
Takže toť vše vážení :) Doufám, že jste nečekali víc :) A aby to bylo jako u pana ředitele Železného, pár čísel na závěr… omluvám se všem, že nemám připravený koláč :)
 
Statistika:
Počáteční stav tachometru: 163 428 km
Aktuální stav tachometru: 171 141 km | Najeto: 7713km
Kolizní statistika: 3x vrabec, 1x něco mezi vrabcem a rackem
Vozítko: Mazda MPV Efini aka Hatatitla, 3l V6 benzín (10-12l/100km), automat, 1x skoro queen size postel, 2x držák na kafe, hustomegapřísný rádio vlastní instalace, 1x česká vlajka v interiéru a přihrádka u spolujezdce co se otevírá v max úhlu 25°

Vykonávané pracovní činnosti: sekutiťák (hlídání zákošů v hudebním krámě a vyhazování ožralých maorů z hotelu), kanclelářina (webdesign, brožury, obálky, prospekty, vizitky), pruning (prostřihávání a přivazování kiwi větví k drátům), grafting (roubování kiwi), polling (stavění debilních dřevěných tyčí na ocelové konstukce na kiwištích), kolotočář (brzdění kolotoče a dohled na skákací hrad), plnič databáze (digitalizace dat & OCR).

Ztráty: 1x objektiv (Canon 17-85mm IS USM; odělal si svoje a odešel do křemíkového nebe), 1x blesk (upadl a nějak se pobouchal), 1x telefon (HTC Desire; zanenách v podvečer v termálních „lázních“; doufám, že si ho ten maorskej domorodec užívá), 3x ponožka (dvě černé a jedna skoro bílá)
Nálezy/Nabytí: 1x tablet (težkej noname tablet původem z Čínské lidové republiky, designován a vyráběn v garáži nejspíše dětmi; nabyt za účelem testování vhodnosti zařízení pro polní práce zaměstnavatele NZFS), 1x telefon (Ideos X3 – šitózní Huawei; poskytnut nakonec zdarma po nekonečných slibech od barabáše, toho času majitele sekuriťácké agency, která mi furt (a nejen mě) visí prachy za oddělanou práci; po měsíci prodán).
Počet nalezených krabic: 80 | detaily na GC.com

O autorovi

Abnormálně normální jedinec, hospodsky vypracované postavy, výška tak akorát aby si dámy při tanci nemohly stěžovat, vlasy krátké a neupravené, barva očí #327A16. Poznávacími znaky je zejména hlučný a neustálý projev,

  • Kiwi Geocaching
    Kiwi Geocaching

Přidejte svůj komentár

Vaše e-mailovéadresa nebude viditelná

Můžete využít následující HTML tagy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>