Zápis z 12 denní expedice do malé země jménem Kyrgyzstán, která je 2x větší než naše Česká kotlinka a je známá především tím, že toho nemá moc co nabídnout v oblasti mezinárodního obchodu, snad až na jakous takous těžbu drahých kovů a masivní export slámy. Obchodní nedostatky nahrazuje svou přírodou, jezery, pohořím Tian Shan a vychcaným místním obyvatelstvem taxíkářské profese, kteří pojem „vyjebat“ posunuli na úplně jiný level.


Kyrgyzstán


Letenky do Kyrgyzstánu

Naše cesta začala kde jinde než u piva v místním výčepu v Trutnově. Začátkem dubna se na internetu objevila slušná nabídka letecké společnosti Turkish Airlines na zpáteční let: Praha  – Istanbul  – Bishkek  za ±7800 CZK. Ten druhej (Vojcek) se rozmejšlel tak dlouho, kolik prasátek bude potřeba rozbít, až jsme se dostali na cenu 8500± CZK za jednoho včetně úsměvné částky 250Kč za platbu kartou online. Letenky je možné sehnat mimo sezónu ještě levněji, ovšem mimo sezónu v zemi s průměrnou nadmořskou výškou 2750 mnm znamená, že ne vše je přístupné a ne vše není zamrzlé – tak bacha na to. Kupříkladu horská jezera budou pod ledem a k jezeru Song Kul to v zimně ani nejde, cesta je pod sněhem.
Vše „připraveno“ a náš odlet byl stanoven na 5. července (neděle) na 12:00 přesně.
V neděli 5. července přesně v 12:21 se naše letadlo odlepilo od země a zájezd byl tak oficiálně zahájen. Linka Praha – Istanbul je cca na 2,5 hod a výhodou je, ze se přestup odehrává na letišti Istanbul Ataturk Airport (to je to větší v centru města). Jediná ucházející WiFi je za stánkem Starbucks!!! Zbytek se platí (bohužel). Pauza 3,5 hodiny a pokračujeme směrem Bishkek.
Let Istanbul – Bishkek vychází na cca 4,5 hod (cela cesta není časově náročná, záleží na čekací době v Istanbulu). Nestává se mi to tak často, že bych někoho nebo něco chválil, ale nutno uznat, že Turkish Airlines nabízí velice dobrý palubní servis a i jídlo se dá pozřít (oproti ČSA, kde už začali šetřit na teplém jídle a tak nahradili vařený brambor nejlevnější bagetou z benzinky a to ještě za poplatek).

Kolem půl 4 ráno dosedáme na letiště Manas International Airport, procházíme pasovou kontrolou, která anglicky nemluví a taktéž potkáváme dvojici jiných Čehůnů se kterými vyplníme čekání na náš další vnitrostátní let směrem jih, konkrétně do města Osh. Je s podivem, že se druhá entita našeho tandemu dostala přes pasovou kontrolu, neb do odjezdu se Vojcek stihl vybavit slovní zásobou čítající 5 slov: pes [собака – sabaka], vlajka [флаг – flag], pivo [пиво – pivo], jezero [oзеро – ozero] a možná i děkuji [cпасибо – spasibo] (bez prosím). Čekání v Manasu je celkem nuda, barák je standardní budova socialistické realismu tj. socrel krabice. Nesmíte zapomenout na to, že Kyrgyzstán je bývalou zemí sovětského svazu tj. baráky vypadají jako betonová obdoba věcí z IKEA a mentalita lidí tomu taktéž (zejména ve větších městech) odpovídá. Pro menší ilustraci pět fotek exteriéru a interiéru (interiér je pouze z vnitrostátního terminálu MANAS 2, který je asi 5min chůze od mezinárodního), popisky pod fotkou.

Fotky z letiště Manas (FRU)

TIPV této zemi se anglicky nehovoří. Dobré je znát alespoň něco málo ať člověk může nějak handlovat o cenách všeho (jídlo, pivo a hlavně taxíky). Čím lépe rusky umíte, tím více ušetříte a tím více se toho dozvíte. Čím méně umíte, tím více budete ojebáni. HOWGH!

Akce Kyrgyzstán zahájena

Vnitrostátní let za 20$ na osobu trvá ani ne hodinku (autem 12 hodin), přeletíte hory a jste ve druhém největším městě Kyrgyzstánu. Osh je taková větší řiť u hranic s Uzbekistánem, kde se nachází muzem, hora a bazar, který bývá uzavřen každé pondělí. Samozřejmě, že jsme přiletěli v pondělí a tak jsme se místo přehrabávání v bazarovém haraburdí využili odpoledne k průzkumu města a ochutnávce prvního kulinářského výtvoru v jednom z místních gurmánských stánků. Z nabízených dobrot za zmínku stojí zejména široká paleta pirohů, melounů a solidní nabídka piva. V Oshi taky najdete celkem fajn ubytování  Biy Ordo Guest House s OK zázemím a sekuriťákem, který umí anglicky a doporučí nedaleké krámy, kde se dá doplnit pivní zásoba. Město klasika východ, lehce šmucig, urban sajrajt kolem, psi, kočky a na vrch taxikáři v žigulech.

Kyrgyzstan Osh McBurgerAbyste si mohli představit, jak to v Osh vypadá, tak tady je pár ukázek. Možná, kdybychom měli více čas a nezevlovali v pondělí po měste, kde nefunguje ani bazar, možná že bych mohl udělat více fotek. Bazar jsme samozřejmě prolezli, ale fotky prázdných prodejních pultů není košér matroš; nehledě na smutnou skutečnost, že by to mohlo nepřímo připomínat trutnovský Kaufland hodinu před zavíračkou.

Druhého dne ráno (přesněji v 11:45) po vydatném nočním pivo-plánování jsme sbalili paky saky na cestu do další destinace s názvem Arslanbob a s informací z recepce, že marshruta odjíždí v 14:20. Uháněli jsme tedy směrem autobusové nádraží, abychom tam byli tak na 14:00 (hajzlík před cestou, voda, sváča a tak). V 13:55 při příjezdu na autobusové nádraží v Oshi začně hulákat taxikář, že v protisměru míjíme bus směrem Arslanbob a jestli tam teda chceme je bo co.  Autobusový systém, ač řádně zanesen do análů dopravních informací (jízdní řád), funguje na principu 75% zaplněnost busíku = odjezd. Ono to může dávat i smysl, představíte-li si cestu cca 5 hodin, kdy se nastupuje a vystupuje podle potřeby, takže nač čekat na další paka, kteří naivně doufají v transport dle informace z řádu, když můžu mít bus za městem totálně plnej :)

Pro přehlednost (a jelikož jsem se s tím prcal takovou dobu) přikládám mapu našeho zájezdu. Barevně označené etapy reprezentují jednotlivé přejezdy za den. Snažili jsme se využívat zejména místní dopravu, nehledě na jízdní řád, avšak někdy bylo nezbytné zvolit i variantu TAXI.

 

Bezpečnost především!

TIPKdokoliv, kdo má auto je TAXI. Cena smluvní, záruka spokojenost nezaručena. Někdy se prvotní cena dá dělit i 10, aby se člověk dostal k optimu, které ve výsledku stejně znamená, že je ojebán minimálně 2x. Střízlivost samotného řidiče je taky na pováženou. Důležité je se 3x optat, zda se jedná o finální cenu, neb ty kurvy místní jsou schopny si říct peníze za jednu cestu a to samé loudí ještě jednou, protože se přeci musí vrátit zpět. Stejně tak si dát bacha na nástupní taxu, ta se obratem mění i ve výstupní taxu, pokud si člověk nedává pozor. Odjezd taxi nezávisí na vás, ale na momentální náladě řidiče a to zejména v odlehlejších lokalitách. Chcete-li si domluvit odjezd na druhý den po snídani dejme tomu v 09:30, tak si buďte jisti, že pojedete hladoví v 7:00. Ještě vám připadají pražští taxikáři se zlatým řetězem a v taplákách jako hajzlové?

Arslanbob

První etapa zájezdu z Oshe do Arslanbobu byla z dnešního pohledu ne přímo zbytečná, ale přece jen nás doprava stála celý půl den cesty tam. Na místo jsme dorazili kolem 17hod odpolední a naštěstí si nás hned odchytl místní domorodec, jenž vládl jazykem anglickým a zároveň byl jakýmsi vrchním kápem v místní organizaci CBT Arslanbob, která poskytuje ubytování podobným individuím jako my. Za drobný peníz vám zajistí bydlík u jedné z místních rodin, které jsou do programu zapojeny a anglicky vůbec neumí. V našem případě se jednalo o stanové místo na zahradě před domem. ArslanbobSamozřejmě, že se dá zvolit i ubytování uvnitř s veškerou parádou a moderní kadiboudou, ovšem cena včetně provizí tomu odpovídá, volba je na vás. Odpoledne jsme courali kolem a nutno přiznat, že kopce tam konečně dostávají svému označení hory. Přece jen ty naše velekopce označované v anglosasštině jako „Giant Mountains“ s megakopcem, který už dnes naštěstí měří oficiálně úctyhodných 1603m a ne nuzných 1602m, by mohli být z pohledu místních chápány jako taková ta hromada hlíny mezi panelákama, kde haranti v zimě bobujou.

Arslanbob návesProlezli jsme okolí, jehož dominantou byl dle místních polovyschlý vodopád, který nestálo za to ani foto dokumentovat. V každém případě je Arslanbob taktéž místem, kde se nachází největší les vlašských ořechů na světě. Do centra samotného lesa jsme se z časových důvodů nedostali, ale stromy s vlašákama rostly všude kolem. Bohužel jsme zjistili, že pivo není jaksi ve vsi k dostání, jelikož nějakej chytrolín v sandálech a utěrkou na hlavě vymyslel Ramadán a místní domorodci jej s nadšením přijali. Náplastí na absenci opilosti bylo setkání se starým muslimem, který nám nabídl čaj a dva kusy pečiva. Chvíle klábosení (nejen o psovi a vlajce) o tom odkud jsme a podobných tématech, které zvládla základní znalost ruštiny, rozloučení a odchod do zahrady do stanu. Pro představu jak vypadalo naše zahradní stanové apartmá, zde je 360° pohled kolem dokola (spodní pravý roh zobrazí fullscreen). Ráno jsme se po střízlivé úvaze rozhodli, že nemá cenu se zdržovat a zkoumáním místních hor a zejména z nedostatku času a příšerně dlouhých přejezdů, budeme muset pokračovat dále. Primárním cílem našeho zájezdu bylo vysokohorské jezero Song Kul v nadmořské výšce 3100mnm. Cesta tam se po zkušenosti s dopravou do Arslanbobu se zprvu zdála být obtížná; a vzhledem k faktu, že tam nejezdí žádné busíky, tak posupem času i nemožná.

Kyrgyzstan CBT

Pro zájemce: Mapa CBT

Proto ten zrychlený úprk a zpětné hodnocení Arlslanbobu jako cesty, který nemusela tak úplně být. Každopádně byla by to škoda nepodívat se tam vzhledem k horám a geocachingové krabici uvnitř objektu CBT :) Hory viděli, krabici našli, ale stále se nemůžu zbavit pocit, že umisťovat ji do vnitřních soukromých prostor je imbecilita. Arslanbob hotov a pokračuje se intenzivnějším tempem k jezeru. Na internetech jsem nikde nenašel mapu výskytu CTB míst a tak jsem jednu zhotovil v centru CBT Arslanbob. Snad se někomu bude hodit; ne všechny místa musí stále fungovat jako CBT!!! Tam, kde se to nejvíc leskne je Song Kul :) CBT tam občas je.

Cesta na Song Kol | Zastávka Kazarman

Průjezd sedlem do Kazarman

Ráno kolem 10hod nakupujeme nezbytné petky s vodou a usedáme do busíku směrem finální destinace Jalal-Abad , ze kterého se pak musí sehnat někdo, kdo nás přiblíží směrem primární destinace: ozero Song Kul. Naivní uvažování, že tam budeme nějak večer rozptýlí první a jediný drožka, kterého potkáváme na rádoby stanovišti TAXI v Jalal-Abadu. Ten nám jednak sdělil, že čeká na bábušku, až dorazí k autu a jinak, že nás za nekřesťanský peníz klidně vezme s sebou. Jeden dopředu, druhej k bábušce dozadu a můžeme vyrazit a prejže, pokud to půjde dobře budeme do večera ve městě Kazarman.Cesta do Kazarman Cesta do Kazarmanu zabrala půl den a to se ujelo 140km, pokračování k jezeru má 160km, proto ty problémy s přejezdy. V průběhu cesty se taxikář snažil dolovat informace o nás, ale to chlapec narazil. My mu tak jakože rozuměli, ale schopnost vymáčknout se v ruštině nebyla na vysokém levelu. Každopádně v průběhu cca 5 hodin jízdy jsme mu stihli vysvětlit odkud jsme, co děláme, Vojcek zdůraznil, že má psa a v Čekystánu máme vlajky. Otázka, zda by jeho malá Honda Fit zvládla i případnou cestu na jezero druhý den, odpovídá napůl kladně, ta druhá negativní půlka je cena, která činí 6000 SOM (cca 2000Kč pro oba). Ceně se člověk při zpětném pohledu nemůže divit. Zvládnout několikrát převýšení přes 1000m na cestě, kde není asfalt a ani svodidla chce patřičné ohodnocení. Cestou potkáváme pár aut, koňů, ovcí a krav a zastavujeme kdesi v poli pro fermentované kobylí mléko, vyhledávané mezi lokály a známé pod jménem kumis. Kumis má až dvojnásobně intenzivnější sílu v gastrointestinální oblasti  než nepasterizovaný Krakonoš 12° a ten je pro neznalé už dost solidní kalibr na chronickou zácpu. Výrobci místního „koňasu“ zřejmě vyznávají stejnou strategii jako pivovar Krakonoš tj. na horách je řídký vzduch, proto se musí kompenzovat hustým pivem. Ovšem z kumisu je dvakrát řidší ráno (někdy i večer). V každém případě se v podvečer dostáváme do noční mezi zastávky, města Kazarman. Tam nám námezdní vozka dohodí místo na zahradě u svého muslimského kamaráda, spaní na hrubé trávě ve slepičím výběhu nepůsobí na první pohled lákavě a proto jen rozděláme stan, naházíme dovnitř věci a jdeme na průzkum nedalekých oblastí, jelikož ty, dle informací z offline map, mají údajně disponovat místem označovaným jako B&B. Couráním se během 20min dostáváme k jedinému fungujícímu kandelábru na  celé ulici, kde se shodou okolností nachází plechová vrata s malým nápisem B&B. V nich na nás promluví cizí hlava základní angličtinou, ale i ta je dostatečně dobrá na to, abychom pochopili, že nám nabízí dvě regulérní postele, snídani a hajzlík se sprchou. Bez odmlouvání přijímáme, upalujeme zpět do slepičího výběhu, balíme stan a s díky na shledanou. Ještě před totálním opuštěním muslimského příbytku se s námi hostitelé rozloučí čajíkem a pirohama, my děkujeme, oplácíme nějakejma bonbónama pro děcka, zavíráme za sebou vrata a směr B&B. Malej pokojík pro dva, regulérní postele, v rohu místnosti pavučina, venku náměstíčko, kde se posedává a na něm španělský pár co nám dělá společnost až do noci; takhle vypadal náš večer v městě jménem Kazarmen, které je situováno uprostřed ničeho mezi kopci.

Ráno si dáme v jurtě snídani, sbalíme věci a jdeme za panímámou s otázkou, zda nezná způsob, jak se my dva můžeme dostat na horské ozero Song Kul. Ne že bychom zatracovali původního šoféra, jenže se nám nezdá cena 6000 SOM adekvátní vzdálenosti, kterou musíme ten den urazit (cca 150km, opět žádné silnice a opět slušná převýšení). Panímáma reaguje familiérním „tak určitě“, vezme mobil a zanedlouho před vratama stojí stará Audina s úplně jiným šoférem, který si řekne o 6500 SOM za dopravu. Se vzájemným idiotským pohledem na sebe a vzpomínkou na levnější variantu a Hondu Fit souhlasíme, sedáme do auta a zjišťujeme, že dohromady nedáme ani 6000 SOM, takže hurá k bankomatu. Kyrgyzstán má bohužel takové bankomaty, které pojídají zpravidla VISA karty a na MasterCard se zapomnělo.

TIPDoporučujeme finanční obezřetnost podobným osobám jako je San-Tus, kteří disponují výhradně kartou MasterCard – mějte dostatečnou finanční zálohu v keši, protože v podobných prdelních místech nemusí být schopni dostat se ke svému mamonu na bankovním účtu. MasterCard karty jsme našli výhradně v turisticky více navštěvovanějších místech v nákupních centrech. Takový ty portable ATM mašinky, ty to žraly bez kecání. VISA karta je/byla většinou bez problémů.

Vojckova VISA naštěstí fungovala, výběr uskutečněn, zpět do TAXI a hurá na ozero. Dopoledne jsme vyplnili počumováním z okna zadních sedaček v Audi a občasnými zastávkami. Nutno připustit, že tento šofér, ač výhradně rusky komunikující, byl ochoten a proaktivní v doporučování vhodných zastávek za účelem fotografií, vymočení a kuřpauz. K jezeru jsme se dostali lehce po obědě, šofér zaparkoval u jedné z jurtových oblastí, kterých je kolem jezera pár, domluvili jsme ubytování prozatím na jednu noc s možností případného prodloužení a pak vyvstala otázka: co tady kurva budeme dělat?

Jezero Song Kul

Původní nápad, že obejdeme jezero ztroskotal při pohledu na něj. Na mapce se zdálo poněkud menší. Takže pro odpoledně se stanovil plán v podobě rekognoskace přilehlé oblasti a odlov jedné geocachingové krabice ve vzdálenosti cca 3km od jurtového obydliště. Nadmořská výška 3100mnm se zprvu nezdála jako problém, ovšem v kombinaci s rychlým převýšením bylo lehce cítit, že vzduchu krapet ubylo. Jurty s brankovou tyčkouŽádné velké drama se však nekonalo a expedice ke krabici (rozuměj geocaching) započala hned po kratším fotbalovém utkání s tamní omladinou. Utkání bylo po většinu času 2 na 1, přičemž jednu branku tvořil prostor mezi kamenem a koním koblihem, druhá pak byla částečně mobilní jelikož brankoviště bylo vymezeno prostorem mezi rezavým kyblíkem a ležícím psem. Masivní vítězství českého týmu ještě před přestávkou zdecimovalo už tak dost nahlodanou morálku jediného reprezentanta Kyrgyzstánu natolik, že byl zápas předčasně ukončen kontumací. Lví podíl na skvělém výsledku měla především mamina toho kyrgystánce, která jej odvelela pro vodu do nedaleké strouhy. My se vydali směrem přilehlé kopce a pak směrem krabice.


Geocachingové intermezzo – GC59ECF

Kyrgyzstan-GeocachingCestou na Song Kul jsem měl v merku tuhle pixlu, ale nebylo absolutně jasné, kde budeme nocovat. Po tom, co nás vyložil taxik kdesi u jurt, my se ubytovali a dohráli fotbal, nastatoval San-Tus hledátor krabic a zjistil ke svému překvapení, že cache je cca 3km vzdušnou čarou kdesi mezi šutrama. Ideální destinace pro výlet, když nemáte ani tušení, kam se jít podívat a ve finále vám to je stejně jedno. Ještě větší překvapení vás čeká, že krabice, kterou tam založil kdysi dávno nějaký komejdoucí z Německa (odkuj jinud by asi tak byl), tam stále je, obsah pěkně v suchu, dokonce i dva GC tam byli a zaměření GPS je na 3m přesně (holt neměcká preciznost). Takže plahočení ke krabici, která je 3143mnm a být zároveň druhý v pořadí za dva roky, kdo ji navštívil, mělo cenu :)
Výsledný efekt: k nezaplacení (a to doslova vzhledem k ceně taxiku).


Courali jsme kolem jižní strany jezera celý odpoledne, cestou jsme potkali tamního baču s ovcema a jako jó, ozero je to fajne, aj hory tam ujdou, jenže co tam? Člověk se rozhlídne kolem sebe, placka vysoko nad mořem obklopená horama a uprostřed toho všeho je jezero, který je tak velký, že snaha jej obejít je pouhou ztrátou času, nehledě na skutečnost, že v blízkosti vody se velmi dobře daří komárům a podobné havěti. Ono by se dalo jen tak vysedávat hoďku dvě a nechat na sebe celý výjev působit, jenomže nás čekal další přesun, abychom stihli alespoň 75 % původního plánu. Návrat zpět do jurtového obydliště, uvařit kafe, zatopit koňským bobkem a kravským lejnem (solidně výhřevný matroš) a domluvit se na ranní transport směrem civilizace do města Kochkor. Tady nastala ona příhoda s termínem odjezdu taxi… Panímámě jsme sdělili smělý plán trochu se prospat a po snídani řekněme v 9 hodin bychom rádi vyjeli. Jenže on taxikář by chtěl vyjet před 8 hodinou ranní, řekla paní směle, otočila se na gumáku a odešla. O způsobu a času odjezdu taxikama se nedohadujete, ty se vám prostě sdělí a nazdar, dělej jak umíš :) 

Ještě večer proběhl jakýsi pokus zachytit jurty spolešně s hvězdnou oblohou, ale fotovybavení nebylo dostatečně vhodné k takovému počinu. Setový objektiv 18-200mm z druhé ruky s vyjetou vůlí a min. clonou 3.5f, která dokáže i sebelíp zaostřený obejekt efektně z-bokeh-ovat, není tím nejlepším pro tyhle účely + ISO se u Nikona D7000 projevovalo docela rychle, takže výsledkem jsou zašuměné scény jinak parádně vypadající scenérie. No, posuďte sami…

Ráno rychlá snídaně, pobalit vercajk, naházet do jiného Audi a směrem „civilizace“. Cestou nás kromě krav, koní, jurt a hor doprovázelo i větší hejno vran.

Cestou jsme udělali pár plánovaných zastávek a i jednu neplánovanou, jelikož Vojckovi bylo enormní teplo a pokusil se otevřít elektrické okno pomocí patřičného čudlíku, který ovšem zafungoval pouze pro pohyb okna směrem dolů. Během pár minut mu zas byla kosa, ale okno se v opačném směru nepohlo ani o píď. Krátka zastávka na zbastlení nové izolace pro odizolované kabely ve dveřích a pokračujeme.

Ukázková blbodíra Cholpon Ata

Feko-Dira

Toaletní jáma

Scénická cesta z ozera do prvního místa civilizace zabrala asi dvě hodiny a celkově po 48 hodinách jsme opět ocenili, jakým moderním výdobytkem je asfalt. Na konci cesty taxíkem, v přestupním měste Kochkor, jsme se ustájili v nedalekém restauračním zařízení, které jednak disponovalo zásobou lahvového piva a taktéž snad nejhlubším suchým hajzlíkem na světe. Po vhození jakéhokoliv věci do ústí hajzlu dosláhla časová prodleva mezi vstupem objektu na úrovni podlahy až po dosažení fekální vrstvy na spodku jámy celé tři vteřiny! Hloubka fekojámy tak dosahovala nehumálních čísel a podle našeho názoru se dá hovořit o prvním nálezu menší umělé černé díry, jelikož tento „lidský“ výtvor byl schopen pohlcovat kromě fekálu taktéž světlo a možná i čas.

Náš denní plán se po pár skleničkách začal rýsovat mnohem jasněji. Z Kochkoru jezdí busík do města Balykchy a otamtud se najde další busík až do turistické metropole Cholpon Ata na severním pobřeží jezera Issyk Kul, kde se prozevlí odpoledne a další den se pojede směrem údolí Grigorievka. Prvotní očekávání toho, co může Cholpon Ata nabídnout, vycházelo z relativně pozitivního hodnocení místa v turistickém průvodci. Po příjezdu se naše očekávání sice neprotnula s hodnocením průvodce, ale na světe neexistuje nic, co by pivo nespravilo.

Kyrgyzstan-2015-27

Jezero Issyk Kul + Cholpon Ata

Město Cholpon Ata je turistická mega-blbo-díra, která nabízí nákupní středisko, restaurace a mega jezero s mega zadělanou pláží plnou rusů. Pro ilustraci se pokusím přiblížit výjev, který nás potkal při příchodu k jezeru: 100m dlouhá alej, betonový chodník a přeplněné koše, naposledy vysypané v roce 2013. Relativně četný pohyb turistů, převážně rusky hovořících, přičemž nejviditelnějším objektem v celé álejce je hrdý otec, nalitej jak kbelík, tlačící před sebou svého potomka v kočáře a snažící se dostat na druhý konec álejky systéměm zig-zag/slalom. Soustředěný pohled dopředu nevychází tak, jak si rus představoval a lahváč v kapse na karmě nepřidá. Kokon v kočáře háže hlavou zprava doleva podle momentální stylu otcova slalomu, ale nijak si nestěžuje. Tolik asi ruská představa o ideální rodinné dovolené :)

Jediným světlým momentem v celé Cholpon Atě je slušně zařízený bydlík Apple Hostel, klasický backpacer, kde se dají poznat další nešťastníci, kterou měli obdobně debilní nápad jet stejného města. Večerní zevlování po návsi, návštěva pláže, večerní petipivko a k ránu setkání s osobou, která měla stejný plán jako my – navštívit údolí Grigorievka. Třetím článkem naší výpravy byla holčina jménem Teresa, která ač původem z Neměcka, žije delší čas v Anglii. Ta přislíbila účast jen na omezenou donu, neb se prý musí vrátit do školy v Bishkeku, kde studovala ruštinu, ale každej věděl, že to bylo kvůli Vojckovi, neb při příchodu do backpackeru nanesl do objektu koňskou mrvu na sandálích a mé krkací dovednosti v průběhu taktického plánování ve večerních hodinách taktéž nedopadly na úrodnou půdu. Večer zodpovědně naplánovat akci na druhý den, nezapomenou na pitný režim, večerka kolem 1 ráno a tím se uzavřel první návštěva v díře jménem Cholpon Ata. Ráno se sbalit, dopít zbytky včerejšího pitného režimu, setkat se třetí entitnou výpravy a směrem hlavní silnice, kde se sežene nějaký dopravní prostředek směrem město Grigorievka, u kterého je nedaleko stejnojmenné údolí.

Grigorievka

Jako dopravní prostředek, vyhovující naší úrovni zmlsaných městských hejsků a dostupný našemu kapesnému, byl jednoznačně zvolen luxusní taxi vůz značky lada, řady žigulík. Na lehce propocených židlích, které pamatovaly rozpad SSSR se sedělo cca půl hodiny a my byli ve „městě“ Grigorievka. Jenže kurva taxikář chtěl dostát své profesi a i bez ohledu na absenci centrální zamykání zachrastil klíčkama s větou, že batožina vzadu je pod zámkem, řekl si o 2x tolik. Zdůvodněním byla samozřejmě nutnost vrátit se zpět na původní místo výjezdu tj. zpět do řitě Cholpon Ata. Jenže on se Santus naučil i pár výrazů v ruštině, aby nemusel neustále používat „fuck“, „rubbish“ nebo „ooh, come on…“, lehce jsem ho proklel, možná řekl něco nevhodného, dle výrazu jeho tváře, ale výsledkem bylo, že jsme dostali slevu a museli jsme zaplatit pouhých 30 % navíc :)

Kyrgyzstan-GrigorievkaVe městě Grigorievka jsme si domluvili další TAXI směrem údolí, na cenu jsme se pro jistotu optali 3x, pokaždé stejné, nic tedy nebránilo pokračování v jízdě a během 20 min. jsme byli na začátku údolí a odtud pokračovali po svých. Začátek údolí, tak jak to bývá, byl okupován místním obyvatelstvem, které nabízelo nejrůznější služby od ubytování, přes jízdu na koni, občerstvovací stanice, ryby a podobné legrácky s patřičnou přirážkou. Samotné údolí je asi 5km dlouhé přírodní udělátko, kde teče solidní řeka, kolem jsou kopce, takže člověk chodí spíše kolem koryta řeky, ale i zespoda je to parádní místo. Samozřejmě, že se v údolí taktéž nachází geocachingová krabice a je jednoduše identifikovatelná. U velkého kamene, tam kde je vysypán odpad, směrem k lesíku, který slouží jako defekační místo. Ono celkově to místo je trochu více šmucig.

TIPKyrgyzstánská mentalita velí veškerý bordel zlikvidovat okamžitě a vůbec se ani nezkoušet zajímat o možnost vyhodit svinstvo do popelnice. Běžně je tak k vidění na místech, kde je větší frekvence lidí, vysypané odpadky po obou stranách cesty, jen ne tam, kde to je moje. Když to vyhodím k sousedovi, tak už z toho je jeho problém, ne můj. Park nepark, i národní nevyjímaje, všude jsou k vidění plastové tašky nacpané svinstvem, prostě s čím se do lesa přijde, to tam taktéž zůstane. Přírodu tam mají pěknou, otázkou jak dlouho jim to vydrží.

Kyrgyzstan-Grigorievka-VojcekPtaciTeta, co se k nám přidala preferovala spaní v jurtě, takže jsme se rozdělili v půli cesty s dohodnou, že my budeme pokračovat ještě směrem dál do údolí a ráno nás určo potká někde kolem cesty. Prostě první stan co najde, budeme my. Ještě než se řeklo podvečerní nazdar, Vojcek stihl zmerčit půjčovnu ptáků a nedbal zkušené santusovy rady: vole, neber si to na hnátu, co pták to kilo a možná víc. Nevěřil mu, navlíkl si dva ptáky na ruce, nechal se zvěčnit a pak cáloval jak Němec v pražským taxíku (nebo Santus v Kyrgyzstánckým? – vyjde to nastejno).

Kyrgyzstan-2015-29Téměř na konci údolí, kde se otevírá horní část Grigorievky, jsme zakoupili dvě petky s pivkem (1,5l piva) a nedaleko odtud ustanovili nocovací místo. Se stanováním nebývá v Kyrgyzstánu problém, pokud tam není plot, dá se říct, že se dá postavit stan kdekoliv. Někteří průvodci nedoporučují stavět stan v blízkosti vesnic a měst z důvodu přítomnosti psů, kteří pak dotírají, považujíc stanové místo za svůj rajón. Za celou dobu jsme neměli se stanováním problém, stačí jen použít selský rozum a ono to půjde. Ráno uvařit kafe, sbalit stanoviště, naložit bágly, počkat na tetu a kupředu dál do kopců směrem horské jezero, jehož jméno neznáme, ale v mapách se označuje jako „1-e ozerko„. Kuk na foto stanového rumiště.

Cesta se táhla kolem řeky dalších cca 5 km, kolem dokola jen kopce a jako na potvoru na nebi ani mrak, proto většina fotek z tohoto místa vypadá dost kýčovitě. Sice disponuji aplikací na přidávání mraků, ale lid by pak zas remcal, že už to není autentický a tak podobně. Cestou se naskytko ideální místo ja pauzu jak při cestě nahoru, tak i následně na cestě zpět.

Až k ozeru to bylo pořád do kopce. Tu a tam kolem projel mercedes s lokály, kteří dostali stejně geniální nápad jako my – jít kempingovat. Občas si auto štrejchlo pupkem o šustrák, takže se muselo tlačit a my tento výjev obdivovali z uctivé vzdálenosti. Z ničeho nic se z poza kopce vyvalil starej ZIL a valil si to hrdě na kopec sympatickou rychlostí chůze a spotřebou 100l/100km. Což o to, je to fajn, člověk ZILa v našich končinách zas tak často nevidí, ale ZILa s 14letým stojícím řidičem za volantem, to byla vyšší liga i tady v Kyrgyzstánu. Cíl výpravy se zjevil po pár kilometrech a jako jo, je to jezero, ale kolem dokola mokřady a bláto, takže dostat se do něj bylo (téměř) nemožné. Hodinku jsme na sebe nechali výjev působit a otočili se a šli zpět. U nedaleké jurty se naše trio rozdělilo; teta šlapala sama, neb potřebovala odcestovat zpět do Bishkeku a my dva šli na rybu. Bez určitého plánu, avšak s plnejma pupkama, jsme po obědě pokračovali údolím zpět do civilizace. Cesta se celkem vlekla a nutno přiznat, že po cca 3 hodinách na slunci s pulitrem leplý vody s chemickým ošetřovadlem to nebyla ta nejslepší cesta…. Společnost nám dělalo stádo krav, tu a tam projelo kolem nějaké auto, ale jinak daróga dlouhá jak nos nejmenovaného nevoleného nižšího státního úředníka při vysvětlování, co to zase ten náš Miloš vyvedl. U první řeky jsme zakempovali na břehu ve stínu, doplnili tekutinu, ochutili chemickým dochucovadlem a dohodli se na započetí akce stopování. Nedaleko zaparkované auto se třemi mužiky sice nabízelo odvoz, ale za obrovský peníz, což by nebyl určitě ten největší problém, ale kolektivní průměrná hodnota alespoň 5 promile už byla. U nás se chodí nasávat do parků, luhů a hájů po většinu času nedaleko města; v Kyrgyzstánu se jezdí autem doprostřed ničeho. Během 30min se podařilo zachytit projíždějící auto s Rusem uvnitř, který nás byl ochotný vzít s sebou blíže civilizaci. Naložil nás do zadní části VANu mezi haraburdí a opravdu nás hodil až k hlavní silnici. Při děkovačce a rozloučení jsme vyvrátily mylný dojem, že jsme amerikánski, prozradili jsme mu náš původ a odměnili ho petkou teplého piva (správný čech sice nemá dostatek vody po celou dobu výletu, ale pivo jakékoliv teploty někde vždy najde); zajímavostí je, že řidičův bratr (prý) pracuje v Praze v bance. U silnice jsme počkali na nejbližší maršrutu, vysedli v té blbodíře Cholpon-Ata, přespali v již známém backpackeru jednu noc, trochu popivili a dohodli se, že další den se pojede jinam… Cíl: Národní park Ala Archa jižně cca 30km od hlavního města Bishkeku.

Ala Archa

Cesta od jezera Issyk-Kul do Biškeku je nekonečná. Je to nuda, nikde nic není a cestou se staví na hajzlíky jen 2x. Neměli jsme žádné ponětí, kde nás vozítko vyhodí, resp. v které části města, ale GPS funguje a slovo taxi je mezinárodní. Chvilka zevlování kolem autobusáku, rychlý naplánování směru chůze a během chvíle jsme narazili na osobu, která byla ochotna nás přepravit za předem dohodnutou odměnu směrem údolí Ala Archa. Jelikož se jedná o opravdu povedený národní park v blízkosti metropole, je vjezd do parku zpoplatněn, takže pokud máte zájem jet se tam mrknout, počítejte s tím, že se dopravci musí zaplatit vjezd do parku (jediná závora cestou). Cestou z nás taxikář tahal moudra a po zjištění, že jsme z Čekystánu tak zahlásil, že sloučil jako saldát v osmdesátých letech v Bratislavě. Původně jsme mu moc nevěřili, ale jakmile začal sázet názvy piv, nějaké české slova a znal i značky českých motorek, tak si získal naši důvěru. Pak přidal kouzelnou větu a nebyl důvod pochybovat o jeho zkušenostech z tehdejšího Československa.

Óčeň mnoho cigánov tam v Bratislave, da?Taxikář v Bishkeku co sloužil v letech 84-88 na Slovensku jako saldát

Taxikář dostal co měl, vykopnul nás na bráně, my zaplatili vlezný a pokračovali po silnici hlouběji do údolí. Brána je od parku celkem daleko, ale během chvíle nás potkal další podnikavý pán s autem, který nabízel levný odvoz až na konec údolí před vstup do samotného národního parku. Dohodli, nasedli, dovezli, zaplatili a hotovo, byli na místě. Na místě byli a ne sami, stejně výborný nápad měli i Němci. Tlupa asi 20 lidí okupovala stejné stanové náměstíčko, ale neměli žádný zájem o družbu, takže z naší strany nebylo zapotřebí oprášit jazykové znalosti nabyté z České Sody. Stan jsme rozložili na dva dny na betonovém plácku a chodili údolím sem a tam. A jelikož tam nemaj v lampách žárovky, tak v noci tam je celkem fajnej pohled směrem nahoru. Možná se zde inspiroval aj pan Kant.

Nutno přiznat, že snad poprvé jsem slyšel zvuk valících se balvanů, šutrů a dalšího kameniva v korytě řeky. Tenhle soundtrack nás doprovázel celým údolím, k jehož konci jsme samozřejmě nedošli. Obdobně jako v údolí Grigorievka, tak i zde platí jednoduché pravidlo: vše co si přineseš s sebou na kvalitní piknik do národního parku tam taky necháš. Pytle s bordelem, odpadky, vajglíky a soundtrack valících se kamenů vítá návštěvníky a doprovází je cca prvních 300-400m; pak ustávají postupně pytle, pak odpadny a nakonec i vajglíky. A až skončí celej ten bordel tak jediný co zůstane je tohle ↓

Cesta vede údolím a končí až kdovíkde v horách. Ala Archa je vhodné místo pro ty, kdo mají dostatek času, morálu a proviantu na několikadenní trek. Navíc se tam nemůžete ztratit, prostě najdete řeku, která je dostatečně hlučná a ta vás dovede zpět do základního tábořiště. Nám se podařilo zdolat cca 5km (opravdu jen odhad) cesty proti proudu řeky dál do údolí. Sice tam jsou prochozené trasy, ale bohužel my jsme byli jaksi na druhé straně řeky. Člověk si najde cestu více méně i sám, ale rychlost postupu jaksi klesá. Někde v údolí jsme prostě stanovili bod, otočili se šli zase zpět. Cestou lehce pozevlovali ve stínu pod stromem, doplnili tekutiny z nedalekého potoka bez nutnosti chemických dochucovadel, podívali se na dva díly Trpaslíka a mazali zpět k základnímu táboru. Je až s podivem, za jak krátkou dobu je schopen mělký brod, který jsme dříve přešli, naplnit se vodou až po kolena. Na cestě zpět do stanového rumiště jsem tedy botky vymyl jak z venku, tak i lehce zevnitř, jelikož propustnost vlněných fusek je vskutku  slušná. Nic naplat, večer se sušilo a plánovalo, jelikož poblíž nějaký dobrá duše otevřela malý krámek s pivem v petkách. V průběhu plánování jsme vyplánovali vcelku důmyslný potoční držák 1,5l petek v proudu na bázi špagátků a gumiček. Potok byl dostatečně studený na kvalitní vychlazení večerního digestivu, ovšem po konstrukční stránce se našly v průběhu procesu chlazení drobné nedostatky, které znamenaly brodění se potoku a hledání uplavaných piv; naštěstí se všechna našla a tak jsme mohli důkladně oslavit naše přispění k další nerozšiřování bordelu již tak zabordeleného stanoviště. Ráno spakovat stan, sbalit pak a sak a vyrazit ku městu. Maršruta z národního parku jezdí na nahodilých intervalech, ale díky včerejšímu nárůstu karmy (zabránění zabordelení) jsme stihli během 5min čekání busík, který nás vzal do hlavního města Bishkeku. A tam se děly teprve divy…

Bishkek

Betonová výstavní síň plná socialistických monumentů, falešných policajtů, trochu bince, širokých ulic, urbanistického letního vedra a dvou kontrastních ubytovacích zařízení, jež jsme měli tu neblahou možnost a čest navštívit; ale popořadě. Příjezd do hlavního města naplnil očekávání, které jsme do něj vkládali. Beton napravo, beton nalevo a beton za rohem. Občas beton protne trocha zeleně, ale zas jí nesmí bejt moc, aby to nenarušovalo souvislý betonový pás. San-Tus to je po většinu času kluk připravená a měl přichystané ubytovací zařízení, jehož adresu a popis měl vzorně vytištěn na decetně umolousaném lejstru, které si hrdě nesl před sebou. Při dosažení místa zamýšlěného bydliště nás překvapil dlouhý panelák (snad 8 pater) s ponurým podchodem a oprejskanou cedulkou Bishkek Guest House, což byl název našeho, ještě tenkrát existujícího obydliště. Jak je patrné, asi to za moc nestálo, když se jedná o bývalé ubytovací zařízení. Po příchodu do X patra se otevřel klasický 3+1 byt, kde byly všechny pokoje vybaveny patrovými postelemi, jedním hajzlíkem, koupelnou a zadělanou rádoby kanceláří vrchního předáka, který nás upozornil, že v tomto zařízení není volného pokoje, ale že je k dispozici přidružené zařízení, kam nás odvede nějaký náctiletý náhončí a že už na nás čeká venku. Jak dva čoklíci jsme následovali svého pána, batohy na zádech, venku plus milion a výsledkem bylo tohle  ↓  zařízení (jo, ta malá budka s modrozelenejma vratama).

Nevím jestli nás po příchodu překvapil nejvíc velmi zajímavý a intenzivní pach stáje, nadměrné množství much či početná přítomno mrtvých arachnidích kokonů na stěnách a nebo to byla naše komnata… těžko vybrat. V každém případě doporučuji kliknout na následující odkaz, který dokumentuje kolem-dokolní pohled našeho chlévního ubytování. Koupena vybavená bojlerem, který více protéká než hřeje sice na dojmu nepřidá, ale dřevní podložka pod nohama na které pravděpodobně defekovala nejedna osoba je fakt dílo. Ale jelikož vše zlé je k něčemu dobré, podařilo se nám tam potkat párek lidí ze Singaporu, který svolil ke společné popivení a výletu do města.

Bishkek sám o sobě je město o velikosti dvou Brn. tj. cca 750-800 tisíc lidí. A jelikož se jedná o bývalou sovětskou republiku, je taktéž patřičně vybaven všemi nezbytnostmi, které post-sovětské město má mít. Monumenty Leninů, saldátů a hrdinných družstevníků zdobí nejen široké ulice, ale i zákoutí a zdi paneláků. Náš čas v hlavním městě byl převážně tráven kolem centra. Okrajové části toho moc nenabízejí a po zkušenostech s falešnejma policajtama v parku, kteří hledali všemožnou záminku jak z nás vylákat i pětník, jsme oželili návštěvu místního bazaru (takovýho velkýho tržiště, které průvodci popisovali jako krmelec pro šmějdy a podobnou havěť). Ten Lenin napravo je umístěn v parčíku poblíž školního kampusu a svou pravicí ukazuje směrem k americké univerzitě. Nevíme, zda byla nejdříve vybudována univerzita a Lenin pak následně relokován či opačně :) Ona ameikánskaja kultura začíná v Bishkeku lehce kořenit. Moderním výdobytkem kapitalistického světa v betonovém pekle budiž moderně vybavené nákupní středisko s kluzištěm ve spodním patře, které poskytuje návštěvníkům bruslařskou kratochvíli. Jen místní gerojové v urputném honu za mamonem zapomněli, že led je záhodno v těch 40°C chladit a v době naší návštěvy vypadalo bruslařské kluziště spíše jako začínající koupaliště.

Takže ono není ani moc o čem psát. Máte-li rádi beton či obdivujete sovětské monumenty, bude asi Bishkek pro vás. Jinak to je takový betonový nic moc. Pár fotek z města, aby se neřeklo, ale s upadajícím morálem upadala i chuť pořizovat fotky. Určitě by se zajímavá místa našla, ale ta chuť v onen moment pak moc nebyla, hlavně s porovnáním míst, které jsme viděli po cestě. Kyrgyzstán je fajn a to hlavně mimo Bishkek :) Zpříjemněním bylo naše přestěhování z chlévní ubikace směrem luxusní čtvrť do paneláku do 5. patra, kde se nacházelo pár bytů, které tvoří celek bydlíku USSR Hostel Bishkek. Čisté místo, slušná dostupnost, anglicky hovořící personál, vše charašó.

Závěr

V poslední době jsem zahlídl možnost zájezdu směr Kyrgyzstán za relativně slušnou cenu (kolem 9000 CZK). Platí ale doporučení nejezdit tam v zimním období (4500 CZK), protože tam v zimě není co dělat a většina zajímavých míst je z důvodu sněhu nedostupná. Našich 12 dní nebyl dostatek, přejezdy jsou příšerný, možná časem až dokončí stavební práce na nových komunikacích a výstavbě dálnic, věci se pravděpodobně zlepší. Pokud byste zvažovali cestu do Kyrgyzstánu, doporučuju alespoň plné dva týdny. Stihnete tak i oblast na jih od jezera Issyk-Kul kolem města Karakol, kde jsou různé treky po kopcích a ozerách. Pivo maj, teplo tam je, kopce nabízejí vcelku slušný, údolí ještě lepší, ona ta příroda je tam celkově pěkná a hlavně…. naučte se rusky – ušetříte :)

Těm, kteří to dočetli až sem upřímně gratuluji. Uvítám takté jakýkoliv komentář ať už od těch, kteří tam byli a měli by doporučení pro další, ale i od těch, kteří tam nebyli a zvažují cestu, třeba budem moci nějak pomoci. Ať se daří!

A nezapomeňte, celá galerie se zbytkem fotek je zde ;)

O autorovi

Abnormálně normální jedinec, hospodsky vypracované postavy, výška tak akorát aby si dámy při tanci nemohly stěžovat, vlasy krátké a neupravené, barva očí #327A16. Poznávacími znaky je zejména hlučný a neustálý projev,

    2 Comments. Leave your Comment right now:

    1. by Janek

      Fajn cteni, ukratilo mi to pracovni odpoledne. Super fotky, jako insporace na cestu urcote dobry!

      • by San-Tus

        To je rád :) Jen nezapomenout, že čím více dní, tím je větší šance stihnout více věcí ;)

    Přidejte svůj komentár

    Vaše e-mailovéadresa nebude viditelná

    Můžete využít následující HTML tagy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>